Introit
9 Máš-li útočiště
v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov,
10 nestane se ti
nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.
11 On svým andělům
vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.
První čtení
Matouš 13:3 I mluvil k nim mnoho v
podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat.
4 Když rozsíval, padla některá zrna podél
cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
5 Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla
dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.
6 Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a
protože neměla kořen, uschla.
7 Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a
udusilo je.
8 A jiná zrna padla do dobré země a dala
užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.
9 Kdo má uši, slyš!"
Gn 3,17-24
Kázání
Téma kázání se zrodilo při sobotní diskusi
s konfirmandy nad katechismem. Je práce požehnáním nebo prokletím?
V Gn čteme:
Adam se vymlouval. Svaloval vinu na Evu a ta zase
na hada. Takhle líčí Geneze stav člověka těsně před vyhnáním ze zahrady Eden.
Člověk se stal místem, v němž chybí důvěra. V Člověku najednou nebylo
místo pro Boha.
Tento stav člověk nesl sebou, kamkoli šlápl, tam
zvěstoval svou nahotu – totiž svou nedůvěru vůči Bohu. I země měla nést
člověkovo selhání. Měla se stát svědectvím každodenní bolesti vyhnaného
člověka. Zlořečená země pro tebe. Kvůli tobě. Země s tebou ponese tento
pád, tuto ztrátu důvěry.
Země je spojená s duchovním stavem člověka.
Tato ztráta důvěry se promítla i do přírody. Raši (nejvýznamnější židovský
vykladač středověku) vykládá následovně: (Země)
vydá ti vyvržené věci, jako například mouchy, blechy a mravence. Podobá se to
člověku, který sešel ke špatnému způsobu života.
Člověk přímo, či nepřímo ovlivňuje svět kolem
sebe. Nejsme k tomto vztahu příliš citliví.
Příroda nepochopitelně nese s člověkem provinění.
Činy člověka Bible popisuje v mnohem širších a realističtějších
souvislostech. (Př: Nevhodně řečené slovo začne žít vlastním životem, stává se
z něj pomluva a jeho rodič nad ním nemá kontrolu.)
Kvůli
tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
18 Vydá ti jenom trní a hloží a
budeš jíst polní byliny.
Člověk udělal chybu, a mělo to fatální důsledky.
Když se člověk bude chtít najíst, bude muset tvrdě pracovat. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se
nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.
Co to je pot tváře? Znamená to, že práce je
prokletá a člověk se nemůže radovat ze své práce? Znamená to, že je zde
oslavován bezdomovecký život?
Než jíst v potu tváře, to raději nebudu dělat
nic.
Nic nemá smysl, vždyť to je v Bibli napsáno,
prach jsi a v prach se obrátíš.
Potvrzuje to kazatel:
Ecclesiastes 2:22 Vždyť co má člověk z veškerého svého
pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
23 Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře;
jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.
Země bude vydávat jenom trní. Člověk bude jíst
svůj chléb v potu tváře a to až do své smrti. Než se vrátí, odkud přišel.
Do země. Raši: když si na zahradě zasadíš
fazole nebo zeleninu, [země] ti vydá trní, hloží a jinou bylinu polní, kterou
budeš nevolky jíst.
Vypadá to, že práce je důsledkem pádu a tak, kdo
nepracuje, je vlastně člověk boží, ten, kdo se vymanil z prokletí. Člověk
by možná měl usilovat o stav, kdy nebude muset pracovat.
Tuto myšlenku jakoby podporuje také desatero (Dt
5,13-15). Bůh přece dal člověku sedmý den. Jaký že má ten sedmý den název, jak
se mu říká? Den ODPOČINKU. Od těžké lopoty, od práce. Aby strhaný, utahaný
člověk mohl odhodit své pracovní nástroje a šel si odpočnout do kostela.
Toto je jeden obraz, kdy se zdá, že práce je jenom
utrpení a nepracovat, že je lepší.
Hovořili jsme s konfirmandy minule o tomto
tématu. Vedle totiž můžeme postavit větu: Hospodin
Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil
(Gn 2,15). Jedna věta. Druhou větu jsme slyšeli dnes: 19 V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do
země, z níž jsi byl vzat. Odporují si?
Jaký je tedy náš úděl? Konfirmandi se nedali a
přeli se semnou, že práce není jenom utrpení a že práce není prokletí.
V našem katechismu si totiž můžeme přečíst dvě různé odpovědi na otázku
(schválně vedle sebe provokativně postavené, aby podnítily diskusi), jak
vlastně chápat svou práci. Jednak jako poslání od Pána Boha a jednak jako trest,
když nás Hospodin vyhnal ze zahrady Eden.
Zasekl jsem se, když mi řekli, že trest práce
určitě není. Řekl jsem si: pro někoho ano, pro jiného ne. Někdo dělá práci,
která ho baví, jiný musí celý život dřít v továrně nebo dřít na
nekvalitní, či suché půdě. Sotva se mu urodí na jídlo.
Jisté je, že práce v zahradě, na poli není
jako taková špatná. Vždyť musí platit to prvé, že Hospodin ustanovil člověka,
aby zahradu Eden obdělával.
Pak jsem se pozorně podíval do Bible a tam
v originále nestojí, že člověk zahradu Eden obdělával, tak jak si to běžně
představujeme. Slovo, které překládáme obdělávat, znamená sloužit. Sloužit
později u stanu setkávání, pečovat o nejsvětější předměty. Pečovat o schránu
svědectví.
Obdělával - to tedy znamenalo boho/službu. Byla to
podobná služba, jako služba v chrámu.
Člověk se měl o zahradu starat s láskou,
protože je to služba Bohu. Je to práce na vinici, ke které nás Hospodin
povolává.
Při vyhnání člověka ze zahrady se nepíše, že by
měl tu prokletou zemi obdělávat. Adam
bude jíst v potu tváře svůj chléb, obdělávat nebude. Jedná se tedy o zcela
jiný případ. Není prokletá práce, ale země. A ta je odrazem duchovního stavu
člověka.
A pak nalezneme v Gn ještě jeden zajímavý
příklad. Víte, kdo to byl Noe? Noe byl vlastně poslem Božím, protože jeho jméno
totiž znamenalo Odpočinutí. Genesis 5:29
Dal mu (totiž Lámech) jméno Noe
(to je Odpočinutí). Řekl: "Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce
a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.
Noe byl odpočinutím od tvrdé práce (Gn 5,29). (A
tímto směrem směřuje i desatero).
Bůh se rozhodl skoncovat s člověkem i zemí.
Uvalil na zem potopu a vše živé zahubil. Až vše skončilo, Hospodin si řekl ve
svém srdci: 21 "Už nikdy nebudu
zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí
zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. A Noe začíná od
začátku. A je to on, kdo první začne skutečně obdělávat půdu – ve smyslu – aby
z ní byl dobrý užitek - a vysazuje vinici. (Gn 9,20). (Kdyby někdo
namítal, že Kain byl zemědělcem, tak to je zase jiná souvislost, Kain ji
neobdělával, ale dosl. sloužil zemi – a navíc jméno znamená, že byl kovářem:
Kain = kovář).
Můžeme tedy to výše řečené nějak shrnout? Vneslo
to do mé otázky světlo? Je práce prokletí nebo úkol?
Práce v zahradě Eden nebyla obděláváním, ale
bohoslužbou.
Adam byl zasažen svou nevěrou natolik, že se to
odrazilo i na zemi. Aby mohl jíst, musel pracovat, a země mu kromě fazolí
vydala také bodláčí. To dělá země dodnes.
Noe přinesl odpočinutí od práce. Ne proto, že by
vyráběl dobré víno, ale spíše proto, že se staral o dobré vztahy s Pánem
Bohem. Že jej poslouchal. Že mu Bůh nebyl lhostejný. Sloužil Bohu a tak vlastně
obdělával tu Boží zahradu. První a hlavní úkol, který máme.
Mít dobré vztahy s Pánem Bohem, to znamená,
že tvrdá práce, veškerá otročina, do které člověk může spadnout, ztrácí svou
moc. Věřit Bohu, to znamená nenechat se zotročit – třeba prací. Po pádu i země
může vydávat trní a bodláčí. Noe ale ztělesňoval nový způsob bytí, ukazoval na
naději. Jinak řečeno: odkazoval ke Kristu.
Práce není první a poslední na tomto světě. Nemáme
jako Kain sloužit zemi. Máme sloužit Pánu Bohu.
Naši práci podřídit tomu hlavnímu: obdělávání Boží
vinice.
Anebo jinak – slovy Ježíšova podobenství
z prvního čtení: Máme sloužit takovým způsobem, abychom se stali dobrou
půdou pro Boží slovo. Čili ještě jinak: hledat BK. A to ostatní už bude
přidáno.
Hospodine, prosíme, aby každá práce, kterou děláme,
nebyla to první a poslední v našem životě.
Prosíme, abychom práci nevyužívali jen
k sobeckému uspokojování našich potřeb,
ale abychom pomáhali tam, kde je toho zapotřebí
aby služba tobě byla vždy na prvním místě
Prosíme, dávej nám k tomu odvahu
skrze JK
Amen.
Poslání
Romans 8:20 Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne
vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, 21 že
i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy
dětí Božích. 22 Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně
sténá a pracuje k porodu.